Mnoho model světy provází a často mění se, jak jim dáno, však jedné zůstává, neboť ztracena byla a jen v myslích přežívajíc mnoho tvorů, ba i národů, v naději drží.
Tu psáno jest o věci Bohům náležící. A takto tomu bylo...

Poté, co krásná, moudrá a vznešená Danu dětí svých dobře zaopatřila a sama sebe obětovala, tu stýskat se po ní všem začalo. A Dagda nejvíce sobě stesku držel, tak sám rozhodnul, že Jí chrámu vystaví, tak vznosného a velkolepého by ničeho jej nepřekonalo v době jsoucí i následné.
A devatero soumraků i svítání pracoval, až chrámu měl s třiceti a třemi sloupy hraničeného a oltářem stříbrem kovaným. Však cos dílu dokonalému scházelo a jemu dlouho trvalo, než sobě zvěděl.
Tu znovu do práce se dal a sochy tak podobné a krásné z černého kamene úcty a moudrosti vytesal. Však do chrámu jej nedal. Nelíbilo se dílo jemu, neboť jen podoby v sobě mělo. A dlouho sebe trápil, až opět k dílu zasedl.
Tak on sám vše vykonal a modly vytvořil, kteroužto Stromem života pojmenoval, neboť v ní bylo skutečně ukryto všeho, čím vznosná Danu byla. Tam zemi, tělo její uložil a ohně z jejího srdce dal, kterýžto život dával a vody ze slz jejích, jež života udržovaly a to vše spojíc se v jedno, dechem Danu bylo a chrám přítomností její plnilo.

A toto dílo tvorové často sobě připomínají, neboť to jim života dává a k smrti lépe připravuje. A říká se, že kdo tohoto učinit umí, odměny velké jemu sama Danu dá.

Zpět