Dávno tomu, kdy Pán Drwgu s družinou svojí do lesů vyjel, by záhadné tvory spatřil, o nichž poutníci jemu vyprávěli, že ztěžka jich zahlédnouti a podobní lidem jsou, ač jiní.
Tu on ztratil se druhům svým, když kůň jeho se vzepjal, by děvčeti pobledlému neublížil. A jemu zalíbila se sněhová tvář a vlasy plavé. Tak s sebou ji vzal by mu ženou a družkou byla, a když jména zvědět nemohl, neb ona v paměti ničeho neměla, tak Jeanou ji pojmenoval.
Vše ku svatbě uchystáno bylo a nezvyklé, neb nevěsta v svatyni vstoupit nechtěla a za svitu hvězd jen slib lásky žádala. I stalo se a dlouho spolu žili, jen dětí nikde nebylo. I Paní, smutna z toho, mnoho léčitelů i druidů svolala, však ničeho nesezdali.
Až jednoho starce ženu vyšetřivše Pánovi sdělil, že z lůna tohoto dítěte nevzejde, neb Paní není živou. Však ze zoufalství lze pomoci, ale on tomu neví, jen ti, kteří stejní jí jsou.
A Pán bez meškání na cestu se vydal, do lesů oněch, by ženě svojí v touze pomohl a přání splnil.
Dlouho Jeana muže svého vyhlížela a marně. Tak jednoho dne sobě šatů vzala a odešla neznámo kam, Tak všichni sobě přáli, by spolu se shledali. A jiní zas mysleli, že smrti jeho vycítila a k němu šla.
Tak nikoho z nich už nikdo nezahlédl...

Zpět