Mnoho učenců a moudrých zapomenuto bylo v časech jejich i budoucích, avšak někteří pozornosti sobě zaslouží by všichni věděli. Tak tomu jest s mužem, jež velké skutky vykonal a zemi sám opustil.

Jamikar obyčejným byl, nežli rozhodnuvše se vědění lidí prohloubit, do Země Bohů odešel by od nich sebe učil a dále umění předával. Mnoho let Týr Taingiri procházel a dobře se díval a mnohé si zapamatoval.
Po návratu svém služby koruně nabídl a moru vyléčil a válek několik odvrátil. Pak učedníky sobě vybral a úkolu nelehkého se zhostil by vše co znal vyvoleným předal.
Však zklamáním velkým mu bylo omezenosti soudruhů jeho a posléze jinak sobě zvolil. Zanechal nezralé lopotit se ve věcech nepochopitelných a v jednom z lesů chatrče vystavěl by přemýšlel, kterak závazku svého dostáti. Tak učitele vytvářel a ničil pro neschopnosti lidské a knih psal, kteréžto pálil v nespokojenosti s obsahem jejich.
Až samoten ke krbu zasedl, neboť ničeho k užitku nebylo. Tu usnul a tvrdě snil, že nepovšiml si roucha, jež do ohně spadlo a plameny lačně se rozšířivše až k truhle s lektvary přišly a tekutiny v lahvích povaříce se vzedmulo a chatrče jeho na kousky roztrhalo. On sám zdrtivší se v křovisku probral, avšak šťasten a potěšen nápadem, jež ve snu k němu přišel.
Tak mnoho dní k severu putoval, až místa dosti opuštěného našel, kde lidí nebylo a zvěř nebojácně žila. Tam všeho si připravil a když dne a noci v jednom bylo obřadu tajemného učinil a spousty skla elementů stvořit nechal. Pak druhého svítání vyčkal a draka nejstaršího povolal, by střepů roztavil dechem všemocným. A slova vzácná pověděl až hmoty vířit počalo a prach země se pozvedl. Se soumrakem pak s hrdostí na dílo svoje hleděl, které místem i učitelem vyvolených a moudrých mělo být. Tam jen dobrý a hodný mohl a dlouho jemu trvalo, než něčeho by zvěděl.
A dodnes toto místo ku prospěchu lidu, jež Jamikar chránil stojí a málokomu do tajů povoleno vniknouti.

Zpět